| |
|
Úvod
| Divadelní začátky
Divadelní začátky
ZVONEČEK A SKŘÍTEK
Můj otec sbíral loutky po celé republice, hledal na starých půdách,
ve zrušených, sklepech a hospodách. Jednou nám s loutkami zahrál v
malém papírovém divadélku. Zazvonil zvoneček, otevřela se opona,
blikaly svíčky. Na scéně lítali čerti, poskakoval kašpárek a drak
plival oheň. Byl jsem zcela uhranut. Začal jsem s tátou vodit loutky
a založili jsme divadlo ZVONEČEK. Hráli jsme nejprve v bytě pro děti
z domu, pak v suterénní prádelně. Táta staré loutky restauroval a já
dělal nové z moduritu. Ferdu mravence, Pytlíka, Spejbla a Hurvínka,
kašpárka, skřítka… Fascinace loutkovým divadlem mě pak asi
nasměrovala do Sklepa a do filmu. Proto jsou moje filmové příběhy
takové dřevěné, jakoby loutkové. A proto asi ta figurka skřítka,
která se objevuje v mých filmech. Děti z ulice se do divadla hrnuli
a tak jsme Zvoneček přemístili do Kulturního domu v Branické ulici.
My hráli v přízemí a v prvním patře hrálo podivné „Divadlo Járy
Cimrmana“. Když jsem poprvé spatřil jejich „Hospodu na mýtince“ byl
jsem uhranut podruhé. Lístky tam takový modrooký krasavec a pouštěl
mě vždycky zadarmo. Viděl jsem tam všechny představení Cimrmanů snad
desetkrát. A ten modrooký krasavec se pak po několika letech objevil
v divadle SKLEP. Jmenoval se Tomáš Hanák. Divadlo Zvoneček se pak
přesunulo z Bráníka na Novodvorskou. Jeho sláva se rozrostla po celé
Praze, jezdili jsme na zájezdy a festivaly včetně loutkářské
Chrudimi. Já jsem pak z divadla odešel a tatínek umřel. Ale Zvoneček
hraje na Novodvorské dodnes.
DIVADLO SKLEP
Bylo to roku 77, když jsem studoval s Davidem Vávrou stavební
fakultu. Byli jsme spolu na tělovýchovném běžkařském soustředění. A
jednoho rána se nám nechtělo vstávat a mazat běžky a tak jsme šli
raději do místní hospody, kde jsme pili a začali vymýšlet hovadiny a
napsali hru „O ZALOŽENÍ SOC.DEM“ aneb „JAK TO BYLO U KAŠTANŮ.“ Tu
hru jsme si pak pořád četli dokola a přitom jsme se smály, že jsme
málem umřeli. Nikdy v životě jsem se už tak nesmál. Pak jsme to
přečetli večer spoluběžkařům a ti se taky smáli. A tak jsme ji
zahráli o vánocích u Vávrů ve sklepě. A diváci se taky smáli. Tak si
myslím, že začala tradice sklepáckých BESÍDEK a tak jsem se dostal
do Sklepa. „JAK TO BYLO U KAŠTANU“ byla první původní hra Sklepa.
Škoda, že ji Vávra někde ztratil, zmizela v propadlišti dějin. Takže
ta naše prvotní motivace nebyla „dělat divadlo“. Byla to jen zábava,
smích, extáze, radost ze života. Nejprve pobavit sami sebe a když se
tomu bude smát ještě někdo jiný, tak taky dobře. A všechno bylo
spojené s hospodou a alkoholem. Nepamatuji se, že by kdo kdy ve
Sklepě hrál nebo něco vymýšlel střízlivý. Vávra se to snaží dneska
utlumit a zpochybnit, ale bylo to tak! Nic jsme nechtěli „sdělovat“
nic „napravovat“ nic „kritizovat“ nic „manifestovat“ natož psát
nějaký tvůrčí manifest. Nechtěli jsme být „herci“ nechtěli jsme
dělat „divadlo“. Slovo „umění“ pro nás bylo sprosté slovo. A proto
nás tehdejší kritika odsuzovala, proto nás ostatní divadelníci
nesnášeli. A to pro nás byla další inspirace. Čím více nás
nenáviděli, tím větší jsme měli radost hrát…
AMATÉRSKÉ DIVADLO MIMOZA
David Vávra objevil ve sklepě žluklé líčidlo a chlubil se, že mu ho
přivezla tetička z Paříže, jako relikvii slavného mima Marcela
Marceau. Navrhl jsem, abychom se jím nalíčili a zkusili taky
mimovat. Jako každý herec Sklepa jsme však byli ztrnulí, málo
pružní. Ve snaze vyniknout na poli pantomimy, začali jsme
navštěvovat kurzy tohoto němého umění v kulturním domě na Praze 1.
Před první hodinou jsme byli značně nervní a protože byl podzim a
čas burčáků, náležitě jsme se nalili, pak nalíčili žluklým Marcelem
Marceau a na kurz vtrhli s nezkrotným sebevědomím. Během výuky
dělali jsme záměrně rozcapené pohyby, klátili se proti proudu
cvičenců, vše zesměšňovali a vzdor pravidlům němého umění řvali a
pištěli: „Pantomíma! Klauniáda! Fialka! Klaun! Pantomimus! Mimus
primus!“ Po hodině si nás vedoucí kuzru Zdeněk Běhal vzal stranou a
nám zatrnulo, že nás vyhodí. K našemu obrovskému překvapení i Běhlal
byl nalitý a sdělil nám, že máme nebývalé pohybové nadání a abychom
u něho hráli v divadle Mimósa. Tradiční pantomimickou školu jsme
však neuznávali. Pohybové centrum této školy leží někde, kde umístěn
solar plexus. My jsem naše pohybová centra umístili o něco níž, tedy
do oblasti, kde jsou genitálie. A tak jsme postupně repertoár Mimosy
zdevastovali a začali na jevišti žvanit a zpívat a vymýšlet
nesmyslné skeče bez pointy. Tam se take zrodila postava černého
poťouchlého skřeta s dlouhou čepicí, moje nejmilejší role. Poetickou
květinku Mimósa jsme nakonec přejmenovali na Mimoza, jako spojení
slov „mimo“ a „za“. Naše nejlepší představení se jmenovalo
„PODÍVEJTE JAK SE KROUTÍ“. Byla to taková kaskáda zhovadilostí,
neurvalostí, drzostí, sprostostí a jalovostí. Ale přesně se to
trefilo do své doby. Rytmem, výrazem, obsahem, svobodným využitím
všech prostředků divadelních i nedivadelních. Z „Podívejte, jak se
kroutí“ se stal kult. Nejprůkaznější důkaz jeho síly bylo jedno
představení na okrese, které si předplatila jakási střední škola.
Učitelky se snažili skandující žáky nejdříve nějak krotit a
okřikovat, ale marně. Studenti se změnili v ječící zvířata. Učitelky
násilím zvedly své třídy a hromadně opustili hlediště. Dál nebylo
pro koho hrát, takže jsme mohli jít do místí hospody.
PROFESIONÁLNÍ DIVADLO MIMOZA
Vávra odešel na vojnu, vedoucí Běhlal se odstěhoval do Kolína a tak
jsem se vedoucím MIMOZY zvolil já. Usmyslel jsem si vybudovat
fungující profesionální divadelní soubor. V Mimoze se totiž vždycky
uvažovalo, jak nejméně zkoušet, nejlépe vůbec. Byl to takový zvyk
převzatý ze Sklepa - vůbec nikdy nezkoušet a všechno zaimprovizovat
pod vlivem alkoholu. A byl to také hlavní důvod, proč jsem odešel ze
Sklepa do Mimozy. Už mě nebavil chaos a nepřipravenost a opilecký
rozklad. Studoval jsem tou dobou stavební fakultu a nejraději jsem
měl matiku a fyziku. Takže v tom chaosu a neřádu jsem chtěl najít
nějaký ten řád. A nakonec se mi podařilo MIMOZU zprofesionalizoval.
Byli jsme první profesionální soubor z celé Pražské pětky. Naším
zřizovatelem se stalo SKKS a bylo na nás nasazeno několik dramaturgů
a cenzorů. Takže než jsme uvedli na veřejnost nové představení MALÝ
NEZBEDA, trvalo to několik let. Pořád jsme museli něco přepisovat,
přezkušovat. Nejvíce jim vadila erotická scéna z „teplé země“. S
Vávrou jsme hráli dvě buzny a tančili jsme chlípný tanec s obří
květinou, z jejího pestíku na závěr stříkal gejzír vody. Spolu s
purpurovým protisvětlem to vypadalo opravdu nestoudně. Dramaturgové
nás stále nutili tlumit gejzír a zmenšovat pestík kytky. Byla to na
to dobu velice lascivní a drzá scéna, že maminka Holubové nechtěla,
aby s námi Eva hrála. A moje máma mi zakázala kamarádit s Jardou
Rónou, který napsal scénář, prý že mě kazí…
PRAŽSKÁ PĚTKA
Kromě Sklepa a Mimozy se kolem nás začala zjevovat další podivuhodná
divadla: Křeč, Vpřed, Kolotoč, Vrata, Vizita… a každé bylo zcela
svérázné a navýsost zábavné. Bylo jasné, že jsme součástí jakési
vzedmuté vlny českého divadelnictví. Herci se začali prolínat mezi
soubory a soubory se spojovali k jedinečným představením a
hepeningům. Hrálo se v nejrůznějších kultůrácích, na plesech, na
zahradních slavnostech, na valníku, v propasti Macocha… Jak už jsem
zmínil, při těchto akcích se více pilo, než zkoušelo, respektive se
nezkoušelo vůbec. Jen se řeklo rámcově, kdo odkud přijde a mnohdy
ani to ne. Takže vše probíhalo v jakémsi intuitivním propojení. A
samozřejmě né všechno bylo dobré. Mě osobně to většinou přišlo
hrozné a nechápal jsem, že nám to diváci žerou, ten náš amatérismu,
tu nabubřelost, tu troufalost a agresi. Ale asi tam bylo něco, co
jsem z jeviště nemohl docenit, něco, co bylo pro socialistického
diváka dosud nevídané. Zlomový se stal rok 1987, kdy jsme společně
zahráli ve velkém sále Lucerny. Pódium uprostřed, vyprodané balkony
šílících diváků a do šatny nám přišel vzdát hold Bolek Polívka a
Jiří Suchý. Měl jsem pocit, že se událo něco zásadního, že se
ocitáme ve zlomové době. A pak vyšel článek od divadelního
publicisty Jana Dvořáka s názvem „Silná pětka“, kde celé hnutí
definoval a etabloval. My jsme ten jeho název pak změnili na
„PRAŽSKÁ PĚTKA“. A po revoluci jsme s kamarády koupili a
rekonstruovali palác Akropolis. Chtěl jsem,
aby se stal domovskou scénou celé „Pražské pětky. Ale nepodařilo se.
Neměl jsem na to sílu a čas, věnoval jsem se už plně natáčení filmů.
A soubory Mimoza, Vpřed, Křeč a Kolotoč se časem samy od sebe
rozpadly, neměly tu sílu do nové agresivní doby. Jediný Sklep přežil
a stále hraje na Dobešce. Palác Akropolis se stal rockovou scénou a
já jsem odtud také odešel. Poslední společné představení, kterého
jsem se zúčastnil byla Pražská pětka v Národním divadle“, když tam
Havel slavil kulaté narozeniny. Ten velkolepý prostor, ty
dekoltovaní diváci, to nás opět vybudilo k nestoudnosti. Všichni
sklepáci byli oblečeni ve stylových národních krojích, každý něco
představoval. Šteindler byl Jánošík, Holubka kněžna Libuše, Marhoul
Žižka a celé to bylo koncipované jako zdravice pro pana presidenta
Havla. Já byl tradičně „mimo“ a „za“. Pobíhal jsem po scéně ve svém
černém kostýmu skřítka s drzým popěvkem. Nejdříve jsem hledal místo,
kde se pantomimicky vykadit. Když se mi to podařilo, spatřil jsem na
balkóně Havla a začal skákat radostí a chtěl jsem k němu vylézt po
pozlacené římse. Opona se včas zatáhla, jinak bych asi zničil
balustrádu.
A to byl, zdá se, poslední můj jevištní výstup. Už nemám herecky kam
dál jít. Považte, hrát pro prezidenta v Národním divadle a
pantomimicky se tam vykadit. Existuje ještě něco víc…?
Tomáš Vorel
Úvod
| Divadelní začátky |
