Prague Cans Into the woods Ulovit miliardáře Gympl Skřítek Z města cesta Cesta z města Kamenný most Kouř Pražská pětka Začátky filmových hvězd Divadelní začátky Životopis

Home | Divadelní začátky

 

Divadelní začátky

 

 

ZVONEČEK A SKŘÍTEK

Můj otec sbíral loutky po celé republice, hledal na starých půdách, ve zrušených, sklepech a hospodách. Jednou nám s loutkami zahrál v malém papírovém divadélku. Zazvonil zvoneček, otevřela se opona, blikaly svíčky. Na scéně lítali čerti, poskakoval kašpárek a drak plival oheň. Byl jsem zcela uhranut. Začal jsem s tátou vodit loutky a založili jsme divadlo ZVONEČEK. Hráli jsme nejprve v bytě pro děti z domu, pak v suterénní prádelně. Táta staré loutky restauroval a já dělal nové z moduritu. Ferdu mravence, Pytlíka, Spejbla a Hurvínka, kašpárka, skřítka… Fascinace loutkovým divadlem mě pak asi nasměrovala do Sklepa a do filmu. Proto jsou moje filmové příběhy takové dřevěné, jakoby loutkové. A proto asi ta figurka skřítka, která se objevuje v mých filmech. Děti z ulice se do divadla hrnuli a tak jsme Zvoneček přemístili do Kulturního domu v Branické ulici. My hráli v přízemí a v prvním patře hrálo podivné „Divadlo Járy Cimrmana“. Když jsem poprvé spatřil jejich „Hospodu na mýtince“ byl jsem uhranut podruhé. Lístky tam takový modrooký krasavec a pouštěl mě vždycky zadarmo. Viděl jsem tam všechny představení Cimrmanů snad desetkrát. A ten modrooký krasavec se pak po několika letech objevil v divadle SKLEP. Jmenoval se Tomáš Hanák. Divadlo Zvoneček se pak přesunulo z Bráníka na Novodvorskou. Jeho sláva se rozrostla po celé Praze, jezdili jsme na zájezdy a festivaly včetně loutkářské Chrudimi. Já jsem pak z divadla odešel a tatínek umřel. Ale Zvoneček hraje na Novodvorské dodnes.

 

 

DIVADLO SKLEP

Bylo to roku 77, když jsem studoval s Davidem Vávrou stavební fakultu. Byli jsme spolu na tělovýchovném běžkařském soustředění. A jednoho rána se nám nechtělo vstávat a mazat běžky a tak jsme šli raději do místní hospody, kde jsme pili a začali vymýšlet hovadiny a napsali hru „O ZALOŽENÍ SOC.DEM“ aneb „JAK TO BYLO U KAŠTANŮ.“ Tu hru jsme si pak pořád četli dokola a přitom jsme se smály, že jsme málem umřeli. Nikdy v životě jsem se už tak nesmál. Pak jsme to přečetli večer spoluběžkařům a ti se taky smáli. A tak jsme ji zahráli o vánocích u Vávrů ve sklepě. A diváci se taky smáli. Tak si myslím, že začala tradice sklepáckých BESÍDEK a tak jsem se dostal do Sklepa. „JAK TO BYLO U KAŠTANU“ byla první původní hra Sklepa. Škoda, že ji Vávra někde ztratil, zmizela v propadlišti dějin. Takže ta naše prvotní motivace nebyla „dělat divadlo“. Byla to jen zábava, smích, extáze, radost ze života. Nejprve pobavit sami sebe a když se tomu bude smát ještě někdo jiný, tak taky dobře. A všechno bylo spojené s hospodou a alkoholem. Nepamatuji se, že by kdo kdy ve Sklepě hrál nebo něco vymýšlel střízlivý. Vávra se to snaží dneska utlumit a zpochybnit, ale bylo to tak! Nic jsme nechtěli „sdělovat“ nic „napravovat“ nic „kritizovat“ nic „manifestovat“ natož psát nějaký tvůrčí manifest. Nechtěli jsme být „herci“ nechtěli jsme dělat „divadlo“. Slovo „umění“ pro nás bylo sprosté slovo. A proto nás tehdejší kritika odsuzovala, proto nás ostatní divadelníci nesnášeli. A to pro nás byla další inspirace. Čím více nás nenáviděli, tím větší jsme měli radost hrát…

 

 

AMATÉRSKÉ DIVADLO MIMOZA


David Vávra objevil ve sklepě žluklé líčidlo a chlubil se, že mu ho přivezla tetička z Paříže, jako relikvii slavného mima Marcela Marceau. Navrhl jsem, abychom se jím nalíčili a zkusili taky mimovat. Jako každý herec Sklepa jsme však byli ztrnulí, málo pružní. Ve snaze vyniknout na poli pantomimy, začali jsme navštěvovat kurzy tohoto němého umění v kulturním domě na Praze 1. Před první hodinou jsme byli značně nervní a protože byl podzim a čas burčáků, náležitě jsme se nalili, pak nalíčili žluklým Marcelem Marceau a na kurz vtrhli s nezkrotným sebevědomím. Během výuky dělali jsme záměrně rozcapené pohyby, klátili se proti proudu cvičenců, vše zesměšňovali a vzdor pravidlům němého umění řvali a pištěli: „Pantomíma! Klauniáda! Fialka! Klaun! Pantomimus! Mimus primus!“ Po hodině si nás vedoucí kuzru Zdeněk Běhal vzal stranou a nám zatrnulo, že nás vyhodí. K našemu obrovskému překvapení i Běhlal byl nalitý a sdělil nám, že máme nebývalé pohybové nadání a abychom u něho hráli v divadle Mimósa. Tradiční pantomimickou školu jsme však neuznávali. Pohybové centrum této školy leží někde, kde umístěn solar plexus. My jsem naše pohybová centra umístili o něco níž, tedy do oblasti, kde jsou genitálie. A tak jsme postupně repertoár Mimosy zdevastovali a začali na jevišti žvanit a zpívat a vymýšlet nesmyslné skeče bez pointy. Tam se take zrodila postava černého poťouchlého skřeta s dlouhou čepicí, moje nejmilejší role. Poetickou květinku Mimósa jsme nakonec přejmenovali na Mimoza, jako spojení slov „mimo“ a „za“. Naše nejlepší představení se jmenovalo „PODÍVEJTE JAK SE KROUTÍ“. Byla to taková kaskáda zhovadilostí, neurvalostí, drzostí, sprostostí a jalovostí. Ale přesně se to trefilo do své doby. Rytmem, výrazem, obsahem, svobodným využitím všech prostředků divadelních i nedivadelních. Z „Podívejte, jak se kroutí“ se stal kult. Nejprůkaznější důkaz jeho síly bylo jedno představení na okrese, které si předplatila jakási střední škola. Učitelky se snažili skandující žáky nejdříve nějak krotit a okřikovat, ale marně. Studenti se změnili v ječící zvířata. Učitelky násilím zvedly své třídy a hromadně opustili hlediště. Dál nebylo pro koho hrát, takže jsme mohli jít do místí hospody.

 

 

PROFESIONÁLNÍ DIVADLO MIMOZA

Vávra odešel na vojnu, vedoucí Běhlal se odstěhoval do Kolína a tak jsem se vedoucím MIMOZY zvolil já. Usmyslel jsem si vybudovat fungující profesionální divadelní soubor. V Mimoze se totiž vždycky uvažovalo, jak nejméně zkoušet, nejlépe vůbec. Byl to takový zvyk převzatý ze Sklepa - vůbec nikdy nezkoušet a všechno zaimprovizovat pod vlivem alkoholu. A byl to také hlavní důvod, proč jsem odešel ze Sklepa do Mimozy. Už mě nebavil chaos a nepřipravenost a opilecký rozklad. Studoval jsem tou dobou stavební fakultu a nejraději jsem měl matiku a fyziku. Takže v tom chaosu a neřádu jsem chtěl najít nějaký ten řád. A nakonec se mi podařilo MIMOZU zprofesionalizoval. Byli jsme první profesionální soubor z celé Pražské pětky. Naším zřizovatelem se stalo SKKS a bylo na nás nasazeno několik dramaturgů a cenzorů. Takže než jsme uvedli na veřejnost nové představení MALÝ NEZBEDA, trvalo to několik let. Pořád jsme museli něco přepisovat, přezkušovat. Nejvíce jim vadila erotická scéna z „teplé země“. S Vávrou jsme hráli dvě buzny a tančili jsme chlípný tanec s obří květinou, z jejího pestíku na závěr stříkal gejzír vody. Spolu s purpurovým protisvětlem to vypadalo opravdu nestoudně. Dramaturgové nás stále nutili tlumit gejzír a zmenšovat pestík kytky. Byla to na to dobu velice lascivní a drzá scéna, že maminka Holubové nechtěla, aby s námi Eva hrála. A moje máma mi zakázala kamarádit s Jardou Rónou, který napsal scénář, prý že mě kazí…

 

 

PRAŽSKÁ PĚTKA


Kromě Sklepa a Mimozy se kolem nás začala zjevovat další podivuhodná divadla: Křeč, Vpřed, Kolotoč, Vrata, Vizita… a každé bylo zcela svérázné a navýsost zábavné. Bylo jasné, že jsme součástí jakési vzedmuté vlny českého divadelnictví. Herci se začali prolínat mezi soubory a soubory se spojovali k jedinečným představením a hepeningům. Hrálo se v nejrůznějších kultůrácích, na plesech, na zahradních slavnostech, na valníku, v propasti Macocha… Jak už jsem zmínil, při těchto akcích se více pilo, než zkoušelo, respektive se nezkoušelo vůbec. Jen se řeklo rámcově, kdo odkud přijde a mnohdy ani to ne. Takže vše probíhalo v jakémsi intuitivním propojení. A samozřejmě né všechno bylo dobré. Mě osobně to většinou přišlo hrozné a nechápal jsem, že nám to diváci žerou, ten náš amatérismu, tu nabubřelost, tu troufalost a agresi. Ale asi tam bylo něco, co jsem z jeviště nemohl docenit, něco, co bylo pro socialistického diváka dosud nevídané. Zlomový se stal rok 1987, kdy jsme společně zahráli ve velkém sále Lucerny. Pódium uprostřed, vyprodané balkony šílících diváků a do šatny nám přišel vzdát hold Bolek Polívka a Jiří Suchý. Měl jsem pocit, že se událo něco zásadního, že se ocitáme ve zlomové době. A pak vyšel článek od divadelního publicisty Jana Dvořáka s názvem „Silná pětka“, kde celé hnutí definoval a etabloval. My jsme ten jeho název pak změnili na „PRAŽSKÁ PĚTKA“. A po revoluci jsme s kamarády koupili a rekonstruovali palác Akropolis. Chtěl jsem, aby se stal domovskou scénou celé „Pražské pětky. Ale nepodařilo se. Neměl jsem na to sílu a čas, věnoval jsem se už plně natáčení filmů. A soubory Mimoza, Vpřed, Křeč a Kolotoč se časem samy od sebe rozpadly, neměly tu sílu do nové agresivní doby. Jediný Sklep přežil a stále hraje na Dobešce. Palác Akropolis se stal rockovou scénou a já jsem odtud také odešel. Poslední společné představení, kterého jsem se zúčastnil byla Pražská pětka v Národním divadle“, když tam Havel slavil kulaté narozeniny. Ten velkolepý prostor, ty dekoltovaní diváci, to nás opět vybudilo k nestoudnosti. Všichni sklepáci byli oblečeni ve stylových národních krojích, každý něco představoval. Šteindler byl Jánošík, Holubka kněžna Libuše, Marhoul Žižka a celé to bylo koncipované jako zdravice pro pana presidenta Havla. Já byl tradičně „mimo“ a „za“. Pobíhal jsem po scéně ve svém černém kostýmu skřítka s drzým popěvkem. Nejdříve jsem hledal místo, kde se pantomimicky vykadit. Když se mi to podařilo, spatřil jsem na balkóně Havla a začal skákat radostí a chtěl jsem k němu vylézt po pozlacené římse. Opona se včas zatáhla, jinak bych asi zničil balustrádu.

A to byl, zdá se, poslední můj jevištní výstup. Už nemám herecky kam dál jít. Považte, hrát pro prezidenta v Národním divadle a pantomimicky se tam vykadit. Existuje ještě něco víc…?


Tomáš Vorel

 

 
 

Home  | Divadelní začátky

  © Vorelfilm, s.r.o. 2010 | web: Terezavan